Starý židovský hřbitov

Starý židovský hřbitov v Praze, v popředí lev na náhrobku Hendel Baševi

 

 

 Hrob Jehudy Löwa Tellera

 

Starý židovský hřbitov v Praze, ležící v Josefově na Starém Městě, fungoval pravděpodobně od roku 1439 do roku 1786. Jeho předchůdcem byl hřbitov z Nového Města nazývaný Židovská zahrada. Na hřbitově je pohřbena řada významných osobností židovské komunity, jako: Jehuda Liva ben Becalel zvaný Rabi Löw (1609), Mordechaj Maisel (1601), David Gans (1613) a David Oppenheim (1736). Po jeho uzavření začala využívat židovská komunita původně morový hřbitov v Praze na Žižkově. ten fungoval od roku 1680 až do 1890 a jeho zbytky dnes leží pod žižkovskou televizní věží. Od r. 1891 je používán hřbitov, který je součástí areálu Olšanských hřbitovů.

 Historie

Přesné datum založení Starého židovského hřbitova neznáme. Nejstarší náhrobní kámen zde nalezen patří Avigdoru Karovi, pražskému rabínoví a básníkovi, z r. 1439. Někteří renomovaní vědci, například Gelasius Dobner nebo Jaroslav Schaller (zakladatel pražského vědeckého místopisu), v minulosti nesprávně posouvali založení hřbitova až o tisíc let nazpět. Kritika názorů zastávajících se vysokého stáří hřbitova započala až s nástupem pozitivismu v polovině 19. století. Hlavním kritikem se stal vrchní rabín pražský Šlomo Jehuda Rappaport (1790-1867). Ačkoli patřil k rodu kohenů, kteří se nesmí pohybovat po hřbitově (pouze po jeho okraji), znovu přečetl nápisy na řadě náhrobků.

Starý židovský hřbitov se stal svou historií a osudem inspirací mnohým českým umělcům. Můžeme jmenovat Antonína Mánesa s jeho krajinářskou školu, Jaroslava Čermáka, Jindřicha Štýrského nebo básníky Jaroslava Vrchlického a Vítězslava Nezvala.

První nepřímé zmínky o existenci Starého židovského hřbitova zaznamenáváme v polovině 13. století v privilegiu Přemysla Otakara II., které upravovalo postavení Židů v Čechách:
"Taktéž zpustoší-li křesťan jakýmkoliv zlomyslným činem jejich hřbitov, anebo násilím se v něj vloupá, k smrti bude odsouzen a všechno jeho jmění připadne komoře královské." ^[1]
Nejstarší místo k pohřbíváni židů se nacházelo v prostoru dnešní Míšeňské ulice, druhý takový hřbitov se jmenoval Zahrada židovská a ležel v blízkosti Vyšehradské cesty se na Novém Městě pražském do roku 1489, kdy ho nechal na četné žádosti měšťanů zrušit český král Vladislav II. Z toho vyplývá, že je Starý židovský hřbitov třetím židovským hřbitovem v Praze. Dnes převládá názor, že tento hřbitov neexistoval ještě ani v roce 1389, kdy Avigdor Kara ve své elegii Všechno to neštěstí, ve které popisuje velikonoční pogrom 1389, uvádí, že během útoku na ghetto rabující lůza dokonce vyhrabávala mrtvé z hrobů a tato těla pak spalovala (tuto událost také popsal Alois Jirásek v druhém díle Syn Ohnivcův trilogie Mezi proudy), kde píše o rabování na židovském hřbitově. Podle popisu však není jisté, kde se tento hřbitov měl nacházet. Nejstarším dochovaným kamenem na Starém židovském hřbitově je právě náhrobní kámen Avigdara Kara, datovaný 23. dubna 1439. Od tohoto letopočtu začíná kontinuální řada pomníků až do roku 1787, kdy byl vyhlouben poslední hrob pro Mojžíše Lipmana Becka.

Hřbitov byl situován na nejvyšším pahrbku židovského města (kóta 192). Velikost úložního místa se po krátkém čase ukázala být nedostatečnou, a tak již roku 1440 byl přikoupen pozemek od pivovarníka Hanuše. Někdy v průběhu dalšího století došlo k propojení východní a severozápadní části hřbitova a roku 1574 je dokoupen Malířovský dům se zahradou od Ondřeje Vocáska (za 245 kop grošů). V rozšiřování pokračoval koncem 16. stoletíMordechaj Maisel a další parcelu židé získali roku 1630. Díky morové ráně, která Prahu zasáhla v roce 1680 byl zrušen tehdejší nový židovský hřbitov mezi dnešním Žižkovem a Vinohrady (nedaleko kostela sv. Kříže). Starý židovský hřbitov tak zůstal v pohřbívání židů osamocen. Poslední rozšíření se datuje k 10. listopadu1768, kdy židovská obec odkoupila od Staroměstské obce zchátralou katovnu za 200 zlatých. Tím se rozrostl jižní pozemek vedle Pinkasovy synagogy, na kterém se již ale nepohřbívalo, a který byl znova od hřbitova oddělen v 19. století.

Podle halachy nesmějí židé jednotlivé hroby rušit a především se musí zachovat náhrobek zesnulého. Nedostatek úložného prostoru na Starém židovském hřbitově způsobil, že se již stojící vrstva hrobů začala zahazovat hlínou, do níž byla vsazena vrstva dalších náhrobních kamenů. Tímto procesem došlo v některých místech až k dvanácti vrstvám hrobů nad sebou. Náhrobky byly vždy vyjmuty a zasazeny na nově zvýšený povrch hřbitova, což vysvětluje jejich nahromadění těsně vedle sebe. V období vlády Františka I. existovaly návrhy na částečné zrušení hřbitova, které ale nebyly realizovány zejména pro kategorický odpor arcibiskupa pražského Chlumčanského. Přesto k redukci hřbitovních ploch došlo v průběhu asanace Starého Města a Josefova v roce 1903. Severní a jihozápadní cípy byly věnovány na rozšíření ulic navzdory židovským protestům. Část pozemku hřbitova zabralo Umělecko-průmyslové muzeum.Pomníky z těchto parcel byly zakopány na prázdných místech hřbitova eventuelně zazděny do boční zdi hřbitova, kde jsou dodnes k vidění, a příslušné kosterní ostatky pohřbeny na vyvýšenině zvané „nefela“ u Klausové synagogy.

 Náhrobní kameny

U nejstarších náhrobků vidíme jednoduchost provedení, jedná se o pískovcové desky zakončené půlkruhem , štítem či rovinou, do nichž jsou okrasným písmem vytesány příslušné údaje o zemřelém. V renesanci dochází k typické profilaci, která odděluje nápis od okraje kamene. Až s počátkem 17. století lze spatřovat změnu, kdy se namísto náhrobků objevují první pomníky členěné portálovou architekturou a krášlené ornamentálními prvky. Právě v této době se rozmáhá móda plastických symbolů, které značí kmen, rod, jméno, stav a povolání dotyčného. Od roku 1600 lze vystopovat prvky baroka, kdy se začínají prosazovat čtyřstěnné tumby (hebrejsky „ohel“, tj. stánek), za do té doby používané plošné stély (tj. sloupek či stojící deska zapuštěná v zemi s funkcí náhrobku). Přesto rakev s ostatky není umístěna uvnitř tumby, ale až v zemi. Nejstarších tumbou je hrob Mordechaje Maisla, tumba je také náhrobkem Maharala. Barokní náhrobky jako první nesou i různá vyobrazení zvířat, lidí či příběhů, které odkazují na příslušnost ke konkrétnímu biblickému kmeni (Kohen - žehnající ruce a Levi - konvička), profesi (nůžky označovali krejčího, pinzeta lékaře, hmoždíř lékárníka, housle hudebníka, kniha knihtiskaře nebo chazana, etrog obchodníka s těmito plody, které jsou nutné k oslavám svátku Sukot) nebo jméno dotyčného. Lev připomíná jméno Jehuda/Juda (jehož symbolem je v Bibli lev), jelen hebrejské jméno Cvi (německé Hirsch - jelen), medvěd hebrejské jméno Dov (Baer - medvěd), vlk hebrejské jméno Ze’ev (Wolf - vlk), myš jméno Maisel, scéna z ráje ukazuje na ženu jménem Eva (Chava), hrozen nebo piniová šiška znamená plodnost a moudrost. Lidské figury naznačují mladý věk mrtvého. atd. Od poloviny 18. století nastupují rokokové doplňky (např. na hrobě rabína Majera, syna Efrajíma Fischla z Boleslavě, z roku 1769).

 Nápisy

Na pomnících je použito běžné hebrejské písmo. Do roku 1500 vidíme rytí do kamene, přibližně od této doby začíná převažovat plastické písmo. Obsahem je jméno zemřelého, jméno otce (u ženy jméno jejího manžela), povolání a čestný titul získaný v obci. Nesmí zde chybět datum úmrtí či pohřbu zapsaného formou normálního letopočtu, anebo tzv. chronostichem, ve kterém se letopočet udává součtem zvlášť podtržených písmen nebo slov. U jména zemřelého bývají eulogie (např. "blažené paměti") vyjadřované zkratkami. Další částí textu je chvalořeč na zbožný život a oddanost Bohu odešlého, dobročinnost, učenost, charakter a další vlastnosti. Zde je zjevná renesanční stručnost, která je vystřídána barokní a rokokovou mnohomluvností. Od 16. století je pro židy typické, že ke svému prvnímu jménu přidávají název obce (země) ze které pocházejí, nebo kde žili. Tak jenom na Starém židovském hřbitově zaznamenáváme přes 250 „příjmení“ Lieben (=z Libně), 150 Roudniců, 100 Sobotků, 80 Kolínů, 60 Příbramů, 48 Náchodů a Jičínů, 42 Libochoviců, 32 Pardubiců, 22 Knínů, 15 Žebráků, 13 Rožďaloviců, 12 Choceradů, 10 Jeníkovců, 9 Měcholupů, 6 Mělníků, 5 Poděbradů, Přesticů a Městců, 3 Zbraslavi, Litomyšle, Protivíny a Hořice, atd.

 Topografie hřbitova

 

Plánek Starého židovského hřbitova v Praze, současná trasa prohlídky je vyznačena červeně

 

 

Naproti vchodu vedle Klausovy synagogy (používaném v 19. století) nalezneme:

• Náhrobky lékařů Beera Tellera (zemřel 1688) a jeho syna Löwa Tellera (zemřel 1697)
• Rokokový dvojitý pomník lékařů Šalamouna Gumperce, syna Bendita (zemřel 1729) a jeho syna Mojžíše (zemřel 1742)

Po levé straně jsou ve zdi zazděny zbytky nejstarších gotických náhrobků, které byly objeveny roku 1866 při stavbě Měšťanské besedy, v dnešní Vladislavově ulici. Naproti vyvýšenině "nefele" je ukrytý:

• černý náhrobek Aharona Mešulama Horowitze, úředně Žalmana Hořovského (nebo Žalmana Munku, zemřel 1545), který postavil Pinkasovu synagogu jako rodinnou synagogu Horowitzů/Hořovských.
• pomník Mojžíše Lipmana Becka (pohřbeného 1787), který leží na cestě k původnímu vchodu do hřbitova. Jeho pohřeb 17. května1787 byl posledním na tomto hřbitově. Po tomto datu se pohřbívalo už jen na židovském hřbitově mezi dnešním Žižkovem a Vinohrady, založeném v době moru roku 1680, a to až do otevření nového židovského hřbitova ve Strašnicích.

Na pahorku „nefel“ (nefel = potrat), kde stála dříve židovská nemocnice (shořela roku 1689), se od počátku 18. století pohřbívaly děti, které zemřely před dosažením jednoho měsíce věku. Tady jsou také uloženy ostatky, které musely být odstraněny z částí hřbitova, která podlehla asanaci v roce 1903.

Cestou kolem novostavby na místě staré nemocnice najdeme:

• pomník Avigdora Kara, syna Izákova (zemřel 25. dubna 1439, je to nejstarší zjištěný datum na hřbitově), který byl přítomen velikonečnímu pustošení židovského ghetta v roce 1389, o němž napsal žalozpěv (přeložený do češtiny v roce 1936Jiřím Langerem), a podle některých vědců měly jeho spisy vliv na učení Mistra Jana Husa.

U Pinkasovy synagogy se začalo pohřbívat někdy kolem poloviny 16. století, kde jsou:

• Malý pomníček se špičatým štítem, což je hrob Davida Ganse (1541 - 1613) astronoma, matematika, zeměpisce a historika, který byl v kontaktu s dvorem Rudolfa II. Napsal hebrejskou kroniku Ratolest Davidova (Cemach David), v níž popsal mimojiné i české dějiny.
• Pomník tiskařů Mordechaje Katze (zemřel 1592) a jeho syna Becalela (zemřel 1589). Mordechaj byl synem Gersona Kohena, který v Praze založil slavnou židovskou tiskárnu, ve které byly vytištěny důležité knihy, např. Pesachovou hagadu (1526), která proslavila pražské tiskaře po celém světě. Mezi odborníky byli zváni Gersonidové.
• Tumbu Davida Oppenheima , vrchního rabína pražského a zemského rabína českého (1664 - 1736), jehož vzácná knihovna je dnes umístěna v Bodleyánské knihovně na univerzitě v Oxfordu.

Dalšími hroby na hřbitově jsou:

• Renesanční tumba Mordechaje Maisla (1528 - 1601), který byl filantropem a primasem židovské obce. Nechal postavit mnoho veřejných budov - Vysokou a Maislovu synagogu, stejně jako židovskou radnici nebo tři malé budouvy, klausy, na jjeichž místě dnes stojí Klausová synagoga. Působil jako dvorní žid Rudolfa II.
• Renesanční tumba Jehudy Löwa, syna Becalelova je lokalitou, kam se ubírají návštěvníci hřbitova nejdříve. Celým jménem Jehuda Liva ben Becalel, zvaný též Maharal z Prahy nebo vznešený rabi Löw, byl mimořádným hebrejským učencem, autorem biblických textů a komentářů. Jeho žákem byl např. David Gans. Život Jehudy Löwa je opředen četnými legendami, z nichž nejslavnější pochází z 18. století o umělém člověku Golemovi.
• Mramorová tumba na jejíž čelní desce je lev, který svírá znak. Jedná se o náhrobek Hendel Baševi, dcery Eberla Geronima, ženy Jakuba Baševiho z Treuenberka (zemřela 1628) a byla známá jako „matka chudiny“. Její manžel Jakub Baševi (1578 - 1634) byl primasem židovské obce a prvním židem v Čechách, který byl povýšen do šlechtického stavu. On sám je pochován na hřbitově v Mladé Boleslavi.
• Tumba Josefa Šeloma Delmediga de Candia (1591 - 1655) věhlasného matematika, filosofa, přírodovědce a lékaře, který pocházel z Kréty.